Recenze: Hunger games - Aréna smrti

Název: Hunger games: Aréna smrti

Autor: Suzanne Collins 

Žánr: Dystopie
Díl: Hunger Games #1
Počet stran: 328
Rok vydání: 2010 
Nakladatelství: Fragment

Anotace: Vítězství znamená slávu a bohatství. Prohra znamená jistou smrt. Hladové hry začínají…

V troskách bývalé Severní Ameriky se rozkládá země Panem s nablýskaným hlavním městem Kapitolem a dvanácti okolními kraji. Kapitol jim vládne krutou a tvrdou rukou. Poslušnost si udržuje kláním Hunger games - zvrácenou televizní reality show, ve které každoročně jedna dívka a jeden chlapec z každého kraje nedobrovolně bojují o život.

Šestnáctiletá Katniss chce zachránit svou sestru, která byla vylosována, a nabídne svou účast dobrovolně. Dokáže přežít v divočině, když se všichni snaží o to, aby nespatřila další úsvit? Do hry o přežití se přidávají i lidskost a láska.
Hunger games začínají…

Recenze:

Ano, ano, ano! Když se mi Hunger games dostalo poprvé do ruky, skákala jsem samým nadšení dva metry vysoko. Tohle je čtivo přesně pro mě! Fakt že jo!

Je to fantasy. Je to akční. Je to dramatické. A je mírně znepokojující, že se mi líbí zrovna příběh, kde jsou děti přinuceny se navzájem zabíjet, zatímco se na ně celá země dívá v televizi, ale je mi to jedno. Co se knih a filmů týče, jsem holt sadista. Do reality bych to samozřejmě převést nechtěla, ale číst o tom mě nesmírně bavilo.

Když jsem se ke čtení téhle série dostala, byly venku už všechny tři díly a já si je koupila najednou. A jsem opravdu ráda, že jsem to tak udělala, protože z představy, že dočtu první díl a pak čekám bůhvíjak dlouho na ten druhý, se mi dělá zle. Ten příběh je zkrátka tak napínavý, že vás nutí číst pořád dál a dál!

Já osobně nejsem jedním z těch lidí, kdo kvůli čtení ponocuje třeba do tří do rána, aby knížku dočetl. Já se radši pořádně vyspím a nechám si zbytek stránek na následující den. Ale Aréna smrti mě vyspat nenechala. To jsem se na postel úplně vykašlala a bylo mi fuk, že následující ráno vstávám do školy a budu úplně k nepoužití. Nešlo přestat. 

Sice jsem někdy ve dvě v noci začala uvažovat nad tím, že napíšu autorce nějaké výhružné dopisy, že se kvůli ní nevyspím, ale nakonec jsem od toho nápadu upustila. Hlavně proto, že každá kapitola skončila takovým stylem, že jsem prostě musela pokračovat ve čtení, abych věděla, jak to dopadne, takže jsem na nějaké psaní dopisů neměla čas. Speciálně ty kapitoly, které se odehrávaly v aréně, byly nervydrásající. Tam se přestat číst prostě nedalo.

I přesto, že jsem věděla, že Hry může vyhrát jen jeden člověk, nedokázala jsem si zabránit v oblibě více hráčů. Měla jsem ráda Katniss a Peetu, ale to je pochopitelné, když jde o hlavní postavy. Taky jsem si oblíbila Routu, Mlata a dokonce i Lišku. Ta sice nedostala moc prostoru, což mě mrzí, ale její vychytralost mě i tak fascinovala a v hloubi duše jsem jí fandila.

Jediné, co mě při čtení rušilo, byl způsob, jakým je kniha napsaná. Jsem zvyklá číst v minulém čase, zatímco Hunger games je psáno v přítomnosti, takže místo Proběhla jsem lesem, jsem byla nucena číst Probíhám lesem, a to mi šlo vážně na nervy. Nejsem na to zvyklá a dost mě to štvalo. Ale to pouze ze začátku, někdy v půlce jsem si na to navykla a už to ani nevnímala, takže vysoké hodnocení je u téhle knihy samozřejmostí.

Úryvek:

Kdepak je můj malý spojenec? Vrátila se na místo setkání? Dělá si o mě starosti? Obloha aspoň jasně ukázala, že jsme obě naživu.

Probírám na prstech přežívající splátce. Kluk z Prvního kraje, oba z Druhého, Liška, oba z Jedenáctého a oba z Dvanáctého. Jen osm. Sázkařská horečka v Kapitolu jistě vrcholí. Určitě promítají speciální pořady o nás všech. Pravděpodobně dělají rozhovory s našimi přáteli a rodinami. Je to už dávno, co se soutěžící z Dvanáctého kraje dostal mezi posledních osm. A teď tu jsme hned dva. Podle Catových slov ale Peeta umírá. Ne že by na Catův odhad bylo spolehnutí. Copak zrovna nepřišel o všechny zásoby?

Nechť sedmdesáté čtvrté Hladové hry započnou, Cato, říkám si v duchu. Teď už doopravdy.